Cílem tématu „radikální levice“, které jsme zvolili pro toto číslo Existence, není přinést přehled radikálně levicových subjektů a jejich ideových či praktických východisek. A nebudeme se vlastně ani tak věnovat radikální levici, jako spíš vztahu anarchistického hnutí k ní.

Jedním z důvodů volby tohoto tématu byla i snaha reagovat z anarchistické perspektivy na aktuální úspěch řecké strany Syriza ve volbách. Právě ta je totiž médii charakterizována jako radikálně levicová a na základě toho i náležitě démonizována. Navíc její úspěch nebude pravděpodobně ojedinělý, k podobnému má ve Španělsku nakročeno mladičká strana Podemos. Chceme se také trochu ohlédnout za tím, jak se anarchisté u nás nebo jinde vůči radikální levici vymezovali v minulosti. A co je hlavní, chceme nastínit některé naše postoje i otevřené otázky, které souvisejí především s tématem (ne)spolupráce či (ne)tolerování jiných politických subjektů.
Anarchisté jsou často v korporátních médiích a ve zprávách represivních složek státu řazeni k radikální levici, někdy toto označení lhostejně přijímají, zpravidla se mu však vzpírají. Definování politických subjektů na pravo-levé ose je samo o sobě dost problematické a často zavádějící. Někteří anarchisté raději určují svou polohu ve dvojrozměrném ideovém schématu, jehož kvadranty tvoří vedle anarchismu liberalismus, fašismus a komunismus. Lze v něm totiž mnohem lépe odlišit socialistické tendence autoritářské (státotvorné) a antiautoritářské.
Otevřené rány
Vztah anarchistů k radikální levici a ke zbytku levice nebyl nikdy jednoduchý, není a zřejmě ani jen tak nebude. Vzájemná nedůvěra se táhne již od dob První internacionály, zjednodušeně řečeno – od doby, kdy se střetl Bakunin s Marxem a socialistické hnutí se rozdělilo na autoritářský a antiautoritářský tábor. Pozdějšími slovy Petra Kropotkina se anarchismus stal levým křídlem socialismu.
Autoritářský směr socialismu se vyvíjel téměř přesně podle předpovědí prvních anarchistů. Sociální demokracie se stala státotvorným elementem, který se aktivně podílí na buržoazní demokracii a občas se snaží dělat kapitalismus snesitelnějším. V historii se pak sociální demokracie často stávala politickou silou, která odváděla špinavou práci při potlačování revolučních elementů zleva, a v posledních letech nelze opominout její klíčovou úlohu při zavádění neoliberálních opatření. Bolševici si zase razili svou cestu teroru, která při převzetí moci znamenala nelítostnou likvidaci jakékoliv opozice, včetně levicové (často v první řadě té). Stalinismus a jeho další diktátorské obdoby toho byly logickým důsledkem. I tak se ale vyskytovalo a vyskytuje množství upřímných socialistů/komunistů/marxistů, kteří tu více, tu méně odsuzují tento vývoj a podrobují ho kritice, i když stále staví na podobných východiscích. Některé okrajové směry komunismu a marxismu se dokonce dají označit v dílčích aspektech za inspirující. A už proto je chybou odmítat všechny dědice marxistické linie socialismu en bloc.

Nelze se ale anarchistům ani trochu divit, že jsou dodnes při zvažování možností dílčí participace na společných bojích s ostatními protikapitalistickými subjekty nanejvýš obezřetní. Minulost by neměla být železnou koulí na noze, která nám brání účinně postupovat v nových bojích. Na druhou stranu nám historie slouží k tomu, abychom se z ní poučili a vyvarovali se starých chyb a neustále je neopakovali. V této souvislosti si anarchisté s oblibou udržují staré rány stále živé, zejména pokud jde o vztah ke komunistům: vyštípání anarchistů z První internacionály, jejich likvidace po ruské říjnové revoluci, potlačení Kronštadtského povstání a machnovského hnutí, zmaření sociální revoluce ve Španělsku… Někteří anarchisté tyto křivdy postavili coby výchozí bod svých úvah při odmítnutí jakékoliv spolupráce s jinými levicovými subjekty a každou takovou spolupráci tabuizují. K dobru jim budiž připsáno, že na tuto historickou skutečnost stále poukazují a varují před možným nebezpečím.

Proč to řešit?
Otázka trvalejší či dílčí spolupráce s jinými subjekty mimo ty, které řadíme do širšího antiautoritářského hnutí, je pro anarchisty stále živá. Výše zmínění „obránci hranic“ zpravidla žádnou spolupráci s nikým jiným (každému se dá přece něco vytknout) nepřipouštějí a jimi prosazované postoje, vyargumentované přísnou zásadovostí, uvrhují hnutí do ghetta. Tím je v našich diskusích míněn oboustranně nepropustný prostor, který anarchistickému hnutí umožňuje držet se staticky a striktně stanovených zásad a uchovávat si pocit ohrožení a nedůvěry ke zbytku zlého světa, který ho chce jen zneužít pro své vlastní záměry. Toto zaprděné místečko nelze vyvětrat a „ideoví pohraničníci“ střeží zavřená okna. Je to pohodlný způsob aktivismu, který však naráží na dva zásadní problémy. Tím prvním je, že dříve či později generuje interní rozbroje, a druhým, že marginální hnutí ještě více marginalizuje a skutečné boje probíhají mimo něj.
Otázka spolupráce, respektu, tolerance (skutečné či trpěné) nesouvisí jen se subjekty na levici, ale týká se i věřících, nevládek, odborů, drobných podnikatelů, progresivních stran, subkultur, zájmových spolků atd. Pokud si nechceme bezúčelně lebedit ve vyhřátém ghettu, nutně zjistíme, že v bojích, které kolem nás probíhají, se budeme muset potkávat s lidmi, kteří nemají ve všem zcela stejné postoje jako my (něco takového neexistuje vlastně ani v rámci anarchistického hnutí).

Dodejme ovšem, že anarchistické hnutí nikdy neusilovalo a ani dnes neusiluje o stádní masovost. Jeho taktika je jiná. Jde mu o probouzení aktivity mezi jednotlivci prostřednictvím soustavné činnosti vlastní rozmanité samosprávné sítě. Problematická je však právě ona soustavnost a vytrvalost, jinými slovy vlastní agenda v delší časové perspektivě. A také v tomto kontextu je potřeba otázku spolupráce znovu otevírat.

Antikapitalismus
Co nás spojuje s radikální levicí? Je to zejména antikapitalismus a s ním související třídní analýza vztahů ve společnosti. Odmítnutí kapitalistických vztahů je společné, ale již v třídní analýze by se daly najít velké rozdíly. Anarchisté k ní na rozdíl od marxistů nepřistupují tak dogmaticky a nepovažují ji za vševysvětlující. Anarchistická analýza společnosti vychází z mnohem širší kritiky autoritářských vztahů.
Antikapitalistická levice je u nás velmi okrajovou silou. Asi není třeba zdůrazňovat, že KSČM se k ní se svým politickým programem rozhodně řadit nedá. Pomineme-li ojedinělé stalinistické nostalgiky (paradoxně zejména mezi mládeží), zbudou nám skupiny, které stalinskou éru odsuzují a jsou s oblibou označovány coby trockistické, bez ohledu na to, zda se samy k tomuto směru hlásí, či nikoli. A právě s nimi se anarchisté nemálo potkávají při různých akcích.

Další specifickou skupinou jsou různé menší komunistické a marxistické kolektivy, jejichž členové mají mnohdy anarchistickou minulost a navazují na novější proudy marxistické teorie. U nás jde například o Kolektivně proti kapitálu (KPK), jejichž výstupy jsou místy sice zajímavé, ale neobejdou se bez obsedantního citování Marxe a kapitalismus vidí i tam, kde není (např. náboženské tmářství hodnotí jako „specifické vyjádření kapitalistického podřízení“).

Trockisté
Co jsou ony trockistické party zač? Jejich snem je být ideovým revolučním předvojem, založit a řídit stranu pracujících, která zase zastupuje zájmy proletářských mas, převzít moc a zřídit proletářskou (rozuměj svou) vládu a pak dosáhnout komunismu (jak dojde k onomu závěrečnému zázraku a jak zamezí upevňování vlastní moci, nikdo netuší). Tento klasický leninistický scénář důvěrně známe a není důvod se domnívat, že by v podání trockistů dopadl jinak.

Zůstaneme-li v našich končinách, zpravidla jde o skupiny, jejichž členská základna je nepatrná. O to jsou ovšem agilnější. Jejich největší snahou je nábor nových členů ve všech možných hnutích a iniciativách, což se jim ale dlouhodobě nedaří. Navíc často trpí rozpadem na frakce, což je ovšem už tradiční jev v rámci celé tzv. radikální levice.

Jaký je reálný význam takových skupin dnes (bez ohledu na to, zda skutečně odpovídají předchozímu popisu, nebo zda jde z naší strany o záměrnou karikaturu)? Možno říct, že ještě bezvýznamnější než kdykoliv dříve. Jejich marginalizace se odvíjí od doby nárůstu alterglobalizačního hnutí, které ve svých nejvýraznějších projevech, tzn. při organizování velkých protisummitových protestů, fungovalo na antiautoritářských principech a rozvíjelo antiautoritářské způsoby organizace, rozhodování i realizace aktivit. To se znovu ukázalo v hnutích z roku 2011. Antiautoritářské principy se často prosazovaly i bez přímého zapojení anarchistů, kteří si mnohdy nevěděli rady s tím, jak na tato hnutí zareagovat.
Zkušenosti našeho hnutí nám ukazují, že trockistům věnujeme neúměrnou pozornost. To bychom měli vždy reflektovat a vycházet z reálných podmínek a možných ohrožení a tomu přizpůsobit svou aktuální politiku. Hysterické reakce na přítomnost nějakých trockistů (zvláště když vystupují sami za sebe) se totiž často ukazují jako velmi neadekvátní. Nejde o to zbavovat se svého výchozího antiautoritářského postoje, ale reagovat přiměřeně situaci, kontextu a reálným možnostem zúčastněných.

Je chybné se vyhýbat sociálním (či jiným) bojům, které považujeme za důležité, jen kvůli přítomnosti osob a skupin nám ne zrovna sympatickým. Stejně tak je pro tyto boje smrtící vstoupit do nich a diktovat, kdo se jich může účastnit a kdo ne. Rolí anarchistů by mělo být vstupovat do sociálních hnutí a prohlubovat a udržovat jejich antiautoritářský charakter, někdy proti pravičákům (např. proti rasistickým předsudkům, proti důrazu na národní zájmy), jindy proti radikální levici nebo naopak v souladu s ní.

Co se děje v Evropě?
Na úspěch levice v Evropě, zmíněný v úvodu tohoto textu (která se oproti stávajícím zkorumpovaným sociálnědemokratickým partajím může opravdu zdát radikální), bychom měli reagovat strategickou diskusí. Nejprve je potřeba se podívat, kde jsou kořeny stran Syriza a Podemos. I když některé jejich součásti lze vysledovat již v minulosti u komunistických, marxistických a zelených stran, svou příležitost dostaly díky hnutí roku 2011 a svým způsobem částečně udržují jeho étos. Toto hnutí se z náměstí španělských a řeckých měst vydalo dvěma cestami (někdy spolu úzce spojenými). Tou první bylo budování hnutí zdola v jednotlivých čtvrtích a sociálních projektech mimo stát a proti němu. Druhá cesta vedla směrem k budování koaliční politické strany, která by soutěžila v rámci buržoazní demokracie o přízeň voličů a v případě vítězství přinesla reformy shora. I když lidé z první skupiny často tyto strany podporují, jsou jejich úspěchy a práce nejednou vydávány za úspěchy politické strany, což je zcela zavádějící pohled a mělo by se na to neustále upozorňovat.

S tím souvisí udržování anarchistické kritiky politických stran a řešení shora. Samosprávné solidární projekty a struktury vytvořené jako reakce na krizi kapitalismu a politiku škrtů jsou vítěznými stranami ohroženy rozpuštěním shora či případnou institucionalizací a ovládnutím nově se tvořícími stranickými kádry.

Naše politika by měla rozvíjet a bránit onu první cestu a aktivně se do vznikajících samosprávných a solidárních iniciativ zapojovat. V případě vítězství radikálně levicových stran bychom se z toho měli snažit vytěžit maximum pro rozšíření svobodného prostoru. Zároveň musíme být bdělí před snahou politické moci tento prostor kooptovat do vlastních struktur s cílem získat nad ním kontrolu. Právě sebeorganizace neprivilegovaných je nadějí, jak překonat nerovnost, útlak a vykořisťování. Naším cílem opravdu není sociálnědemokratický „kapitalismus s lidskou tváří“ ani zrušení kapitalismu shora, kdy moc ve svých rukou upevní nově vytvořená vláda.

* * *

Díky naší zásadovosti se nám v Česku podařilo dosáhnout toho, že na akcích organizovaných antiautoritářským hnutím se neobjevují symboly, jako jsou srp a kladivo, a nejsou na nich vítány ani symboly a propaganda politických stran. Antiautoritářská politika je odlišná od té stranické a je třeba tyto dva odlišné přístupy oddělit i vizuálně (proto se například organizují anarchistické bloky na demonstracích, kde je velmi pestré složení zúčastněných skupin).
Nadále v případě všech dočasných otevřených či trpěných koalic nesmíme ustupovat ze svých ideových antiautoritářských východisek a musíme lpět na tom, aby se vzájemné vztahy řídily antiautoritářskými principy. Pak máme naději vystoupit z ghetta a zároveň se nezaprodat snahám těch, kteří by chtěli centralizovat kontrolu a moc do svých rukou. Na nebezpečí zneužití našich aktivit bychom měli reagovat adekvátně situaci. Jen slabé a nesebevědomé hnutí se namísto realizace skutečných bojů utápí v neproduktivním a paranoidním hašteření ohledně účasti stoupenců marginálních hnutí v těchto bojích. Pokud se nám podaří zajistit, že se iniciativy a boje, do nichž vstupujeme, budou řídit principy rozhodování zdola, transparentnosti, konsenzu a rovnosti, pak víme, že jsme na správné cestě.

Více o Existenci č. 2/2015 ZDE.
Celý časopis ke stažení ZDE.
K zakoupení na distribučních místech, jejichž přehled najdete ZDE, nebo na některých akcích antiautoritářského hnutí, jako jsou demonstrace či benefiční koncerty.

Commons

Commons – cizí slovo, které asi mnohým našim čtenářům nic neříká. A přitom znamená něco, co je pro nás všechny tak důležité. Stručně řečeno označuje to, co je přístupné všem. V češtině se nejčastěji nahrazuje ekvivalentem „společně sdílené statky“. Jsme přesvědčeni, že pro anarchistickou teorii i praxi je důležité si toto slovo osvojit. Je důležité pro naši analýzu vztahů ve společnosti a k porozumění tomu, jak se tyto vztahy proměňují skrze chápání a nárokování vlastnictví.

Komodifikace
Často opakujeme, že kapitalismus je charakterizovaný zejména soukromým vlastnictvím, od něhož se následně odvozují sociální nerovnosti a vykořisťování, které ke kapitalismu neodmyslitelně patří. Často také brojíme proti komodifikaci různých oblastí našich životů, veřejných služeb, přírody i živých tvorů. Komodifikace je procesem, kdy se z něčeho, co jsme považovali za samozřejmé a společné, začíná dělat zboží. Užitná hodnota a rovný přístup se mění na hodnotu směnnou a přístup exkluzivní. Společné se mění na soukromé. Aby mohlo vzniknout soukromé vlastnictví, musí být okradena společnost. Vlastnictví je krádež, chtělo by se říci společně s Proudhonem.
Mluvíme-li tedy o commons, o společném, mluvíme zároveň i o jeho rozkrádání, o ohrazování. Pojem ohrazování se od popisu privatizace společné, obecní půdy přenáší i na další oběti komodifikace. Mluvíme o novém ohrazování.

Nové ohrazování
To je svým způsobem synonymem pro neoliberální politiku, která ničí společnosti ve jménu privatizace, škrtů, zavádění tržního prostředí, odbourávání práv pracujících atd. Je chybou chápat neoliberalismus jen jako souboj sociálního státu a trhu. Za tím vším je totiž téměř tabuizovaný pojem commons, který úvahy o novém ohrazování vrací do hry. Právě stoupenci kapitalismu mají tendenci commons zcela ignorovat či dezinterpretovat a vytvářet tímto způsobem argumenty pro privatizaci.
O novém ohrazování se mluví (nikoli však v mainstreamových médiích) od 80. let, kdy začaly být ve velkém zaváděny programy strukturálních úprav diktované rozvojovým zemím Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Jejich skutečným cílem nebyla pomoc chudým zemím, ale rozšiřování kapitalistických vztahů a trhu ve světě. Jejich důsledkem pak byla likvidace místních commons (privatizace půdy, vody, vzdělání…). Projevy nového ohrazování můžeme vidět i v Evropě například v procesu gentrifikace, kdy dochází k privatizaci veřejného prostoru a změně charakteru měst z míst pro lidi na místa generování zisku.

Pilíře nového ohrazování
Nové ohrazování se dá uvést pěti základními charakteristikami, které ho umožňují. Prvním je omezování lidí v přístupu k půdě a dalším základním podmínkám obživy, čímž lidé ztrácejí společnou kontrolu nad svým živobytím. Druhým nástrojem nového ohrazování je dluh, který umožňuje korporacím a nadnárodním finančním institucím kontrolu nad celými státy. Podobně funguje dluh i na individuální úrovni. Třetím projevem je vytváření mobilní a flexibilní pracovní síly. Udržování lidí v pohybu, jejich separování a individualizování dělá „lidské zdroje“ přizpůsobivější. Celý tento proces vede k podlomení schopnosti pracujících se organizovat a k rozbití lidové komunálnosti. Dál novému ohrazování napomohla geopolitická proměna související s kolapsem „východního bloku“. Trhy/korporace tak mohly skrze politiku nadnárodních finančních institucí, v krajním případě za pomoci vojenských intervencí, expandovat neomezeně po celém světě. Pátým pilířem se stal rozvoj geneticky modifikovaných organismů, technologií všeho druhu a byznysu s tzv. duševním vlastnictvím, čímž začalo docházet k vyvlastňování společného vědění.

Antikapitalistická perspektiva
Pojem nového ohrazování umožňuje jiný pohled na neoliberalismus v třídních bojích, v environmentálních zápasech, stejně jako u alterglobalizačního hnutí, iniciativ proti privatizaci vody či studentských protestů proti zavádění školného. Tato perspektiva má stále potenciál být jednotícím prvkem a propojovat mnoho na první pohled nesouvisejících bojů. Zvláště v chudých zemích jde při těchto bojích právě o zachování commons.
Antikapitalistické požadavky se nesmí zastavit u levicového požadavku, aby veřejné a společné padlo pod správu státu. Anarchistická perspektiva jde za stát a odmítá zprostředkovávající správu commons. Nesmíme si plést státní sféru se sférou obecně sdílených statků. Nic bychom totiž nezměnili na skutečnosti, že jsme přišli o kontrolu nad společným, a komodifikace na sebe vzala jen jinou podobu. Antikapitalistický boj by tedy neměl být veden za zachování či resuscitaci sociálního státu, naopak coby boj za commons je živou alternativou, která nás přibližuje principům autonomie, samosprávy a organizace zdola.

Commons na půl cesty
O commons je třeba stále přemýšlet, jak vzhledem k jeho podobám a proměnám na dlouhé cestě lidského pokolení, tak k jeho různým projevům dnes. Při takovém rozmýšlení narazíme třeba na otázku mantinelů různých společenství či projektů, které interně fungují jako rovnostářské v přístupu k rozhodování a vlastnictví. Tyto principy jsou ale uplatňovány jen v rámci dané skupiny, kterou může být kupříkladu výrobní družstvo. Navenek však taková společenství působí jako každý jiný soukromý subjekt a jsou kooptována v rámci kapitalistických vztahů.
Nebezpečným se může stát nacionalistický pohled na commons, který vede nutně k diskriminaci a ze společného vylučuje každého, kdo neodpovídá etnickým a rasovým kritériím. K diskriminaci může ovšem docházet i podle sociálních měřítek, jak jsme mohli zažít třeba při posledních komunálních volbách, kdy v Plzni jedna kandidátka propagovala „veřejnou dopravu zdarma, ale ne pro bezdomovce“.

Malé krůčky
Ale dost už teoretizování. Položme si otázku, co my můžeme pro commons udělat tady a teď, abychom si vzali zpět, co nám bylo ze společného ukradeno, a abychom společné znova generovali a utvářeli.
Vedle „velkých“ bojů tak můžeme činit po malých krůčcích každý sám a v kooperaci s ostatními. Zakládejme autonomní sociální centra, která utváří společný prostor v tom nejširším slova smyslu. Obsazujme prázdné domy, berme si zpět vyvlastněný prostor pro bydlení. Bojujme o veřejný prostor měst, který je okupovaný reklamami, sterilitou a automobily – bojujme graffiti, street artem, plakátováním, poškozováním a pozměňováním reklam… Udělejme z potravin a stravování společnou věc – zahrádkami, recyklací vyhozeného jídla, poskytováním přebytků, komunitním stravováním… Podporujme lidové vzdělávání – bezplatné přednášky, promítání, workshopy, lidové univerzity… Odmítněme instituce duševního vlastnictví a autorských práv, užívejme volně dostupný software, tvořme pro potěšení vlastní i všech ostatních… A dalšími příklady by se dalo pokračovat.
I malými krůčky se dá ujít dlouhá cesta. A možná že se díky nim naučíme dělat i velké kroky, které nás povedou na cestě ke společnosti, kde materiální i duševní hodnoty nebudou soustředěny v rukou privilegované menšiny, ale stanou se skutečně společně sdílenými statky.

O Existenci č. 1/2015 ZDE, ke stažení ZDE.